Petr Birklen

Petr Birklen

vedoucí Správy CHKO Poodří

Milí krajané, když jsem byl osloven, abych napsal svou představu o budoucnosti Moravskoslezského kraje, byl jsem postaven před vcelku zásadní i banální otázku zároveň – co je to vlastně budoucnost? Pro mne to je v tuto chvíli třeba den, kdy se Vám dostane tohle mé psaní do rukou. Budete číst můj vzkaz z minulosti určený vaší budoucnosti. Čas teče stále kupředu, ale naše příběhy se tomu navzdory odvíjí oběma směry. Díky tomu se vaše budoucnost možná jednou setká s touto mou přítomností. Kdy a za jakých okolností, mi není známo. Tak nějak to funguje a nebude to jiné ani po roce 2020. Budoucnost našeho kraje není nic, než skládanka našich příběhů, které začínají právě teď a v běhu času se vzájemně protínají. Nakonec i díky tomu můžeme o sobě říct, že někam patříme, třeba že jsme Slezané nebo Moraváci. Tvoříme nedílnou součást příběhu našeho kraje. Jak bude tento příběh pokračovat, záleží jen na jeho zápletce, kterou máme i ve svých rukou. Ale tak to máme přece rádi. Příběhy se silnými hrdiny a zajímavými zápletkami. Ty ostatní bez povšimnutí brzy zapadnou…

Důležité je ale nepřestat tvořit. Kolem sebe v našem kraji objevíte spousty důkazů naši mocné tvůrčí síly.

Náš kraj je především mým domovem. Je to místo, kam se rád vracím, kde se cítím dobře. Zatím jsem nepoznal jiné, které by mi tohle všechno nabízelo. A pak jsou tu lidé, kterým rozumím, a oni rozumějí mně. Když se ptáte na budoucnost, tak samozřejmě to první, co mne napadne, aby se právě tohle nezměnilo. Na druhou stranu, život je jedna velká změna a ani doma se bez nich občas obejít nemůžeme. Tak třeba úklid. Jednou za čas je potřeba vyházet všechno staré harampádí. Taky se ho občas zbavím, protože zabírá místo. Domov je dílo, říká kdesi Miroslav Horníček, a ulpívat na starých dobrých časech, žít minulostí, znamená bránit se novým věcem, dílo tím vlastně odmítat. Vše kolem pak stagnuje, zapadá prachem a zatuchne. Jenže ani uklizený domov ještě nemusí být nutně útulný. K tomu patří přeci ještě dobré vztahy s lidmi, se kterými svůj domov sdílím. Patří sem i rodina. V takovém společenství mohu s důvěrou plánovat svou budoucnost, žít radostí i nezdary a pouštět se znovu a znovu do nových věcí. Důležité je ale hlavně nepřestat tvořit. Když se podíváte kolem sebe, tak v našem kraji objevíte spousty důkazů naši mocné tvůrčí síly. Naše dílo přitom nemusí mít vždy svůj konkrétní cíl, musí mít ale svůj smysl. Třeba právě v nekončící a každodenní péči o domov a ty, se kterými jej sdílím.

Nečekejme, že někdo pro nás budoucnost vytvoří, nebo že na nás čeká v regálech nákupních center.

S přírodou i krajinou je to vlastně úplně stejné. Vlastně bez nich by domov nebyl úplný, podobně jako bez lidí. Příroda je sice náš mlčenlivý souputník, ale cítíme ji na každém kroku a dá o sobě znát i tehdy, když na ni zapomeneme. Podobně jako doma, když se člověk dobře nestará, dům mu zchátrá, nebo jej přinejmenším potrápí zápachem. Poškozená příroda, která nefunguje, jak má, se obrací proti nám. Nejsme a nemůžeme v ní být šťastni. Nemůžeme od ní dostat to, co potřebujeme, a snažíme se to dohnat nejrůznějšími náhražkami. Vzpomeňme jen, kolik jedů jsme vypustili, abychom si „pomohli“ a kolik z nich jsme pak dobrovolně snědli, vypili nebo vydýchali? Ty jedy někde v nás stále zůstávají a otravují naše životy i vztahy. I naše krajina je naší vizitkou. Je naší zahradou a ti kteří k nám zavítají, z ní mohou číst, jací vlastně doopravdy jsme. Možná jsme extravagantní, když máme rádi komíny, které jako sirky trčí proti tmavým kopcům Beskyd, ale jsme pracovití a občas tvrdí. Na sebe i na ty kolem nás. Někdy sice rezignovaně utíkáme za krásou jinam, ale již za našimi ploty, věřte, najdete krajinu i přírodu par excellence. Stačí se jen lépe dívat. A příroda nás potřebuje! Potřebuje vše, co je její součástí. Jsme stejně tvůrčí jako ona, umíme tvůrčí síly přírody využívat a občas i doplnit vlastním dílem. S přírodou je jen potřeba umět pobýt, dívat se a naslouchat. Vztah k přírodě dnes není samozřejmostí, musíme jej vytvářet a upevňovat tím, že jí porozumíme, tak jako se o to snažíme třeba u svého partnera.

Abych dostál smyslu tohoto příspěvku, napadají mne na tomto místě více než přání o naší budoucnosti, spíše tyto tři výzvy pro budoucnost:

  1. Budoucnost našeho kraje patří každému z nás. Nečekejme, že někdo pro nás budoucnost vytvoří, nebo že na nás čeká v regálech nákupních center. Náš příběh může být naopak stejně inspirující, jako jsou ty, které s obdivem sledujeme doma v televizi. Když vytvoříme něco inspirujícího sami a vlastními silami, ostatní se přidají. K tomu je ale zapotřebí, aby byl kraj místem pro aktivní a tvůrčí lidi dostatečně otevřeným. Lidé nesmí z kraje odcházet, musí chtít žít svůj příběh právě zde.
  2. Nebojme se velkých změn. Rozlučme se s minulostí, která se o nás již nijak postarat nemůže, ale ani nezatracujme to dobré, co nám tato minulost dala. Náš kraj je jedinečný, ale potřebuje, aby lidé měli chuť i možnost tuto jedinečnost objevovat a přijali ji jako součást svého plnohodnotného domova, kde se cítí dobře.
  3. Choďme ven! Ano, do přírody a třeba jen tak. Nehledejme pouze zážitky v kulisách přírody. Snažme se přírodu i krajinu lépe poznat. Je toho tolik, co objevovat a cenného zde máme opravdu dost. Upřímný a živý vztah k přírodě je jednou z cest k hezkému domovu i dobrým vztahům v něm.

V tuto chvíli jsou i mé myšlenky pomalu minulostí, zavírám notebook a vyrážím s dětmi někam na výlet. Uvidíme, co zajímavého nás čeká…

Petr Birklen